Osobní rozvoj a vědomá práce s emocemi

Již více než deset let se věnuji cestě osobního růstu a práci s emocemi. Vnímám ji jako nepřetržitý proces objevování vlastního potenciálu, hledání vnitřní harmonie a rozvíjení dovedností, které přinášejí radost a naplnění do každodenního života.


Osobní rozvoj je proces, během kterého člověk pracuje na sobě, aby                 porozuměl sám sobě, svým emocím, myšlenkám, hodnotám                 a schopnostem. Jde o cílenou práci na zlepšení kvality života, sebepoznání a vnitřní rovnováhy.

Emoce jsou přirozenou součástí našeho života. Jsou signalizačním systémem, který nám ukazuje,   co je pro nás důležité, jak reagujeme na okolí a co potřebujeme řešit. Radost, smutek, strach,        vztek nebo láska – každá emoce nese energetický náboj, který ovlivňuje naše tělo, mysl                   i chování.

Když emoce prožíváme a dovolíme jim volně plynout, podporujeme vnitřní rovnováhu a psychickou pohodu.        Naopak, nezpracované emoce, které potlačujeme, popíráme nebo nevyjadřujeme, se mohou uložit v našem těle           a postupně ovlivnit naši psychiku i zdraví. Mohou se projevit:

  • napětím nebo bolestmi v těle

  • stresovými reakcemi a úzkostí

  • opakujícími se negativními vzorci chování

  • obtížemi ve vztazích či pocitem viny a méněcennosti


Práce s emocemi znamená je poznat, přijmout a uvolnit. Každá zpracovaná emoce přináší osvobození, větší jasnost a lehkost. Učí nás naslouchat sobě samým, rozumět svým potřebám a rozvíjet schopnost žít autenticky a v souladu se sebou.

Odezva na vnímané ohrožení

Když se spustí trauma, mozek reaguje tak, že zapne poplachový systém. Do centra dění se dostává amygdala – část mozku, která hlídá nebezpečí. Jakmile zaznamená hrozbu (i kdyby byla jen připomenutá vzpomínkou nebo situací podobnou té      původní), vyšle signál do celého těla: „Pozor, ohrožení!“ V tu chvíli se aktivuje sympatický nervový systém – tělo se připraví na reakci bojuj, uteč nebo zmrzni: zrychlí se tep, zrychlí dech, napnou se svaly, krev se stáhne z oblastí, které nejsou nutné pro přežití (například z trávicího systému), aby byla dostupná pro útěk nebo obranu. Naopak část mozku, která má na starosti     logické myšlení a rozhodování – prefrontální kortex – se v té chvíli oslabí. Proto je těžké přemýšlet racionálně, uklidnit se, nebo si „říct, že se vlastně nic neděje“. Pokud trauma nebylo zpracováno, mozek reaguje tak, jako by se ta situace děla tady   a teď,   i když už je dávno minulostí. Proto se spouští stejné tělesné a emoční reakce, přestože objektivně nejsme v ohrožení.
Zobrazit více
Vytvořte si webové stránky zdarma!